Zásady plánování rozvoje sociálních služeb

Plánování rozvoje sociálních služeb je nástroj, který napomáhá zajišťovat územní dostupnost sociálních služeb v jednotlivých obcích či regionech. Jeho prostřednictvím hledáme odpověď na otázku: "Jaké sociální služby mají v obci, městě, regionu být, aby odpovídaly specifikům místa, potřebám celé komunity i potřebám jednotlivců?" Procesy plánování rozvoje sociálních služeb vždy vycházejí ze zdrojů, které jsou k dispozici, a charakteristik daného místa, to znamená, že jeho podoba je vždy originální.

Jisté podobnosti však můžeme nalézt. Jsou to zásady a principy, které jsou při procesu plánování rozvoje sociálních služeb respektovány a které tvoří základ pro všechny aktivity bez ohledu na místo, kde jsou realizovány. Míra jejich naplňování je rozhodující pro kvalitu celého procesu:

1. Partnerství a spolupráce

Partnerství vychází z potřeb a cílů všech účastníků, které jsou stejně důležité. Uplatňovat zásadu partnerství a spolupráce znamená hledat, koho bychom mohli oslovit a přizvat ke spolupráci, k plánování postupu i realizaci akce. Poté teprve následuje identifikace možností a způsobů řešení stanoveného problému.

Dobrým vodítkem pro to, koho oslovit, je položit si otázku: "Koho se problém dotýká? Kdo může mít z jeho vyřešení užitek?" Je velmi pravděpodobné, že tímto způsobem sezveme k jednomu stolu velkou skupinu lidí či organizací, kterou spojuje společně sdílený záměr a představa, že nalezne nějaký způsob a stanovený problém vyřeší.

Druhým dobrým vodítkem může být otázka: "Jaké zdroje budou k řešení problému potřeba?" Je možné, že stávající zdroje, které máme k dispozici, jsou nedostatečné. Pomocí partnerství můžeme potřebné zdroje získat. Tímto způsobem lze zapojit do práce i ty, kteří si zdánlivě nemají co říci. Důležitý je v tomto případě zisk, který může společná akce přinést a který nemusí být pro všechny zúčastněné stejný. O této okolnosti je dobré od počátku se všemi otevřeně hovořit.

Podnět k partnerství může dát kterákoliv strana "triády" (uživatel – zadavatel – poskytovatel). Možnost navrhnout další partnery musí mít každá ze zúčastněných stran. Zřejmě jiné partnery navrhne zadavatel (předpokládejme spíše instituce a organizace veřejné správy), jiné poskytovatel (spíše nestátní organizace, jejichž působnosti se problematika dotýká), jiné uživatel (organizace podporující uživatele, neformální nebo svépomocné skupiny i jednotlivce).

Partnerství může být budováno z lokální úrovně směrem k úrovni kraje, případně republiky. Na horizontální úrovni se může jednat o zapojování dalších partnerů mimo oblast sociálních služeb (orgány veřejné správy, podnikatelské subjekty, obchodní společnosti nejspíše např. ze sféry zdravotnictví, školství, regionálního rozvoje apod.). Je důležité, aby jednotliví partneři měli možnost vymezit si vlastní roli v projektu (event. jim pomoci tuto roli najít). Široce vytvářené horizontální partnerství může přinést nové, zpočátku zcela neočekávané zdroje.

Partnerstvím zvyšujeme pravděpodobnost přijetí projektu za strany veřejnosti. Partnerství, které respektuje reálné potenciály jednotlivců i organizací a míru zapojení podle možností, je udržitelné. Obdobný efekt nastává v případě společenské akceptace. Jednotliví partneři předávají reference svým cílovým skupinám. Rozšiřují tak okruh veřejnosti, která projekt může podpořit.

2. Zapojování místního společenství

Zapojovat lidi, kteří v obci žijí (tj. místní společenství), znamená zejména s nimi komunikovat. Promyšlená a plánovaná komunikační kampaň může významně podpořit dosažení stanovených cílů. Předpokladem dobré komunikace s veřejností je dobrá komunikace uvnitř týmu realizátorů procesu plánování rozvoje sociálních služeb. Nerovný přístup k informacím v týmu může přinést ztrátu partnerství. Je vhodné, aby rozšiřování informací uvnitř realizačního týmu bylo formulováno jako jeden z průběžných úkolů, za který je jasně stanovená odpovědnost. Komunikaci uvnitř týmu však nelze zužovat jen na zajištění toku informací. Nezbytné je zajistit porozumění problému a sdílení společné představy o podobě sociálních služeb. Zejména tomuto cíli je nutné věnovat pozornost. Je velmi užitečné vytvořit v týmu takové prostředí, kdy lze otevřeně vyjádřit pochybnost, nebo přiznat, že něčemu nerozumím.

Cílem komunikace s veřejností je zajistit průhlednost a zřetelnost aktivit a získání její dostatečné důvěry, aby byla ochotna sdělit svůj názor a poskytnout zpětnou vazbu. Informujte o tom, jakých cílů chcete dosáhnout, informujte také o způsobu, jakým má být cílů dosaženo, kdo se bude podílet a jak. Také pro vnější komunikaci je nezbytné mít zpracován plán komunikace s veřejností a stanovit zřetelně odpovědnost za jeho realizaci. Obdobně jako v případě komunikace uvnitř týmu, ani komunikaci s veřejností nezužujte jen na zajištění předávání informací (koho budeme informovat, jak zajistíme, aby informaci rozuměl, kdy to uděláme apod.). Veřejnost je potřeba do procesu plánování rozvoje sociálních služeb zapojit. K tomu je možné využít řadu ověřených postupů a metod (ankety, konference o představě budoucnosti apod.) Tyto metody umožňují, aby se veřejnost na plánování přímo podílela (zpětná vazba, náměty pro další práci apod.) a představují šanci k nalezení dalších partnerů – konkrétních osob, které se mohou zapojit do práce. Pokud se podaří vzbudit zájem veřejnosti, nezapomeňte podat zpětnou informaci, co se s podněty, připomínkami a návrhy dále stalo. Nikdo nemůže očekávat, že proces plánování rozvoje sociálních služeb uspokojí všechna přání a potřeby veřejnosti. Prostřednictvím komunikační strategie však lze vysvětlit, jaké jsou k dispozici zdroje, jaké existují potřeby, které oblasti budeme řešit prioritně. Pokud zajistíme, aby se veřejnost procesu plánování sociálních služeb přímo účastnila, zvýšíme také pravděpodobnost, že budou konečná rozhodnutí veřejností přijata.

3. Potřeby, priority a směry rozvoje jsou stanoveny lidmi, kteří v obci žijí

Posláním sociálních služeb je pomáhat lidem při řešení jejich nepříznivé sociální situace, reagovat adresně na existující potřeby. Kdo jiný může říci, jaké služby mají v obci existovat a jakým způsobem mají být poskytovány, než obyvatelé obce, kteří služby využívají nebo mohou využívat.

Priority rozvoje jsou otázkou zdrojů, které budou pro dosahování stanovených cílů k dispozici, což je více než cokoliv jiného kompetence všech, kdo jsou do plánování a zajišťování sociálních služeb zapojeni. V neposlední řadě nelze očekávat, že najdeme zcela totožné potřeby u stejných cílových skupin ve dvou rozdílných obcích, obdobně nelze očekávat, že řešení obdobných problémů bude probíhat na dvou podobných místech stejně. Plánování rozvoje sociálních služeb umožňuje reagovat na typické a neopakovatelné místní podmínky rozmanitým způsobem.

4. Průběh zpracování plánu rozvoje sociálních služeb je stejně důležitý jako jeho výstupy

Soustřeďte se na proces plánování a hledejte způsoby, jak co nejlépe reagovat na potřeby všech zúčastněných. Plánování rozvoje sociálních služeb definujeme jako stále se opakující proces, při kterém jsou zjišťovány potřeby a zdroje a hledána taková řešení, která nejlépe odpovídají místním podmínkám a potřebám lidí. Nejdůležitější tedy není zpracovat plán. Důležité je realizovat proces takovým způsobem, aby bylo možné zachovat jeho kontinuitu. V praxi to znamená dohodnout se na prioritách (čím se budeme zabývat nejdřív a čím později) a stanovit si cíle, které jsou splnitelné. Tento postup je zcela legitimní, protože potřeb je téměř vždy více, než kolik je k dispozici zdrojů. Záruka kontinuity plánování umožňuje postupné zlepšování situace a to, čemu se nemůžeme věnovat nyní. Zpracovaný plán rozvoje sociálních služeb je pouze jedním z milníků plánovacího procesu.

5. Kompromis přání a možností

Plánování rozvoje sociálních služeb nedokáže okamžitě splnit všechna přání a očekávání. Není ani nástrojem k prosazování potřeb a přání některé ze zúčastněných stran. Plánování znamená dialog a spolupráci, jejichž pomocí můžeme objevit nové zdroje k uspokojení zjištěných potřeb.

Neočekávejte, že plánování nepřinese konfliktní situace. Čím více partnerů bude do plánování zapojeno, tím více můžeme konflikty očekávat. Konflikt dává příležitost k nalezení řešení a plánování již ze své podstaty jeho nalezení podporuje. Podaří‑li se vytvořit otevřenou atmosféru, ve které bude možné říci vlastní názor, zcela určitě v této atmosféře bude možné hledat řešení vzniklých konfliktů. V řadě měst v ČR, kde bylo plánování sociálních služeb zahájeno, byla tato zkušenost získána.

Kompromisní řešení mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co si můžeme dovolit, lze nalézt na konci jednání mezi zúčastněnými. Daleko udržitelnější je však řešení konsenzuální, které nalezneme na konci procesu vyjednávání mezi spolupracujícími partnery. Ať tak či onak, reálné je takové řešení, které odpovídá zdrojům, jež máme k dispozici.